Co je to kardiogram a čím se liší od rytmogramu R-R

Podrobný popis metody elektrokardiografie

Historie objevu kardiogramu

V polovině 19. století se vědci přiblížili k odhalení překvapivé vlastnosti srdce – schopnosti vyrábět elektřinu. Gabriel Lippman zaznamenal první elektrokardiogramy použitím rtuťového elektrometru. Lippmanovy křivky měly jednofázový charakter a velmi vzdáleně připomínaly současné EKG.

Ve výzkumu ho následoval holandský fyziolog Villem Eindhoven, který sestrojil strunový galvanometr. Strunový galvanometr způsobil opravdovou revoluci ve výzkumu nemocí srdce. Pomocí tohoto přístroje získali lékaři možnost přesně registrovat elektrickou aktivitu srdce a stanovovat charakteristické odchylky.

Fyziolog Villem Eindhoven a jeho strunový galvanometr.

Tento přístroj mohl registrovat skutečný elektrokardiogram a získávat dobrá elektrokardiografická zobrazení. První elektrokardiografy prováděly záznam na fotografický film a vážily 270 kg. Vzápětí za nimi se objevily inkoustové automatické zapisovače kompaktnějších rozměrů.

Po získání nějakého grafu s charakteristickými špičkami se objevila potřeba je nějak označit. Od té doby každému cyklu srdečního stahu odpovídalo pět zubů tohoto grafu nazvaných Eindhovenem P,Q,R,S,T a U. Za objev mechanismu elektrokardiogramu mu byla v roce 1924 udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu.

Elektrokardiogram zdravého člověka se skládá z několika zubů a souborů kmitů. Nevelký zub P představuje elektrickou aktivitu srdečních síní a rychlý vysokoamplitudový celek QRS a pomalejší zub T představuje elektrickou aktivitu srdečních komor.

Na spodním obrázku je vidět schematický fragment získávaného záznamu.

Elektrokardiogram v normě

* kalibrace – značka napětí (kontrolní milivolt);
* zub P – depolarizace síní;
* zub Q – nová polarizace síní a depolarizace mezikomorové přepážky;
* zub R – depolarizace bočních stěn a vrcholu srdečních komor;
* zub S – depolarizace bází srdečních komor;
* zub T – nová polarizace srdečních komor;
* interval P-Q zobrazuje čas potřebný k depolarizaci síní;
* interval QRS – doba depolarizace komor;
* interval QRST – doba od začátku depolarizace do konce nové polarizace komor (převedena na mechanickou práci srdce odpovídá systole);
* interval T-P stav klidu;
* interval R-R doba jednoho srdečního cyklu.

Eindhoven určil místa, kam je třeba přikládat elektrody, přitom při poloze elektrod na pravé a levé ruce se vytváří úsek I, na pravé ruce a levé noze - úsek II a na levé ruce a levé noze – úsek III. Tyto tři úseky tvoří rovnostranný trojúhelník a podle jeho parametrů je možno určit úhel, pod kterým je srdce uloženo v hrudní dutině.

Podle Eindhovenova zákona je součet potenciálů v úsecích I a III roven potenciálu úseku II.

Co vidí lékař na EKG?

Každá buňka myokardu představuje baterii, která se nabíjí a vybíjí při průchodu budící vlny. Normálně se elektrické impulsy automaticky generují v nevelké skupině buněk nacházejících se v srdečních síních a tyto buňky se nazývají sinusový uzel.

Funkčně je sinusový uzel regulátorem rytmu prvního řádu. V klidovém stavu normálně generuje 60-90 impulsů za minutu.

Správný sinusový rytmus.

Proto se normální rytmus srdce nazývá sinusovým. Když elektrický impuls, který vznikl v sinusovém uzlu, prochází síněmi, objeví se na elektrokardiogramu zub P. Zub P na EKG odpovídá vybuzení síní.

Potenciál srdečních síní je podstatně menší než potenciál komor, protože svalová hmota síní je značně menší než hmota komor. Proto při analýze EKG je důležité zub P vyhodnocovat velmi pozorně, abychom ho nevynechali.

Kardiorytmografie (analýza variability srdečního rytmu)

Výchozím signálem pro kardiointervalografii je elektrokardiografický signál (EKG). Standardní vyšetřování prováděné pomocí diagnostického komplexu Heart Vision, je pětiminutový záznam elektrických impulsů srdce nasnímaných v prvním standardním úseku (elektrody na rukou).

Na obrázku je zachycen schematický fragment získávaného záznamu. Při záznamu signálu program Heart Vision automaticky rozpozná zuby R. Objevuje se proměnnost (variabilita) srdečního rytmu.

Dále přecházíme k analýze rytmogramu

Rytmogram je graf, ve kterém se na vodorovné ose vynáší číslo intervalu R-R a na svislé ose délka intervalu R-R v sekundách. Graf umožňuje získat prvotní vyhodnocení kvality provedeného vyšetření a odhalit poruchy srdečního rytmu.

Pro další analýzu potřebujeme jen číslice, které je možno znázornit formou grafu.

Pro přesnější analogii srovnáme daný obrázek s rytmogramem R.

Objevuje se proměnnost (variabilita) srdečního rytmu.

Při zvýšení frekvence srdečního rytmu křivka na rytmogramu R-R klesá, a při snížení srdečního rytmu stoupá. Každý ohyb křivky na rytmogramu R-R je důsledkem vlivu regulačních systémů.

Tak organismus reaguje na probíhající potřeby orgánů a systémů a operativně přizpůsobuje těmto potřebám práci srdce. Při hodnocení proměnlivosti srdečního rytmu se provádí analýza vlnové struktury rytmogramu R-R a rozlišuje se činnost tří regulačních systémů: sympatické a parasympatické části autonomní nervové soustavy a činnost centrální nervové soustavy.

Rytmogram R-R

Principiální rozdíl mezi metodami kardiorytmografie a elektrokardiografie spočívá v tom, že u EKG je objektem sledování jen jeden cyklus, ale přitom se detailně zkoumá všech 5 zubů (P,Q,R,S,T), které podrobně charakterizují práci srdce.

Ale v kardiorytmografii je objektem zkoumání proměnlivost (rozdíl v trvání) srdečních stahů - variabilita srdečního rytmu.

Centrum Oberonic

M.V.